Pedofil v autokempu Kačjak aneb moje zkušenosti s chorvatskou policií

Naše loňská návštěva Chorvatska a Crikvenice byla okořeněna adrenalinovým dobrodružstvím, ve kterém jsem si na vlastní kůži vyzkoušel setkání s chorvatskou policií. Vše dobře dopadlo, nikdo neutrpěl žádnou újmu, bezprostřední zkušenost však byla hodně intenzivní.

Loni jsme v Crikvenici bydleli v apartmánu bez klimatizace, který navíc nebyl průchozí, takže v něm nešlo ani pořádně větrat. To ostatně nevadilo, vítr stejně nefoukal. Zpětně bych řekl, že se počasí nesmírně vydařilo, sluníčko svítilo vzorově na jedničku. Ovšem to úděsné vedro, kdy už nepomáhala ani koupel v moři (osvěžující účinek se projevoval až večer), bylo úmorné.

Jednoho takového lenošného dne jsem se rozhodl, že se vydám turistickým vláčkem Felix na Kačjak (tedy na konečnou ve směru Dramalj). Nastražil jsem se do rybářské čepice a vyzbrojen digitální zrcadlovkou s teleobjektivem jsem došel na autobusové nádraží v Crikvenici, sedl do vláčku, zaplatil 15 kun a spokojeně se vezl na konečnou.

Chyba byla už asi na počátku. Nedošlo mi, že Kačjak je všechno, jenom ne místo zajímavé pro focení. Na různých webech se můžete dočíst, že Kačjak je turistický komplex s pěkným koupáním. Já bych spíše řekl, že jde o obyčejný autokemp v lese, od kterého je pláž pěkně daleko. V bezprostřední blízkosti je několikametrový sráz protkaný prudkými schůdky, které vedou k zaparkovaným člunům a plachetnicím.

Konečná vláčku je před pizzerií, u betonového svahu pro spouštění lodí. Živáčka, aby zde pohledal. Když už jsem ale byl na místě, nechal jsem Felixe s jeho charakteristickým randálem odfrčet a přemýšlel, co budu hodinu zbývající do odjezdu dalšího spoje dělat.

Focení v autokempu Kačjak? Nikdy více

Napadla mě asi ta nejhorší možná varianta. Vydal jsem se prozkoumat okolí. Kromě několika apartmánů vzdálených od konečné vláčku několik stovek metrů tu byl lesík s cestičkami, kde byly mezi stromy zaparkované spíše levněji vypadající automobily a karavany. Šel jsem tedy chvíli podle šipek směřujících k nějakému hotelu, ale protože mi připadalo, že jdu stále věší divočinou, tak jsem se vrátil k moři.

Lesík směrem k moři nabízel příjemný chládek a trochu osvěžujícího vánku. Ideální kombinace v horkém popoledni. Zatímco jsem tak bloumal, fotil jsem ono nic, nezajímavé stromy s auty napasovanými mezi ně, výhled na moře (který nebyl tak hezký jako v samotné Crikvenici nebo v Selce), cestu směrem do Crikvenice a kotvící lodě a čluny.

Po půl hodině mě to přestalo bavit, obrátil jsem se směrem ke konečné s tím, že si v pizzerii dám minerálku a pak se vydám zpátky.

Policija!

Pizzerie byla na vyvýšeném místě s několika schody. Následující okamžiky byly jak z béčkového filmu a plné klišé. Přesně ve chvíli, kdy jsem zdvihal nohu na poslední schod mi na rameno někdo poklepal a ozvalo se: „policija!“.

Otočím se a za mnou tři ranaři; jeden z nich mi pokynul, ať jdeme kousek stranou. Hlavou mi problesklo, čím jsem se provinil. Zřejmě si někdo všiml, jak fotím poblíž autokempu a teď budu vysvětlovat, že nejsem tipař pro zloděje aut.

Jeden z hranálů si vzal můj foťák a odešel s ním do stínu. Druhý (jejich řidič) vše jistil zpovzdálí a třetí se zeptal zda mluvím anglicky. Dali jsme se tedy do hovoru. Začal zjišťovat, odkud jsem přijel a co tam dělám. Začal jsem vysvětlovat, že jsem přijel vláčkem Felix a šermoval mu před obličejem zmačkanou a potem poničenou jízdenkou narychlo nalezenou v kapse.

Probrali jsme mou rodinu až do druhého kolene, moje zaměstnání a hlavně to, proč jsem v Crikvenici. Menší zádrhel byl v tom, že jsem byl absolutně bez dokladů, neznal jsem jméno ulice, kde je náš apartmán, ani to, jak se jmenují majitelé. A tak jsem mezi tím vším vyprávěním čekal na to, kdy se konečně dozvím to podstatné – na jak dlouho půjdu za katr kvůli focení několika náhodných aut v lese, respektive jak vysoká bude pokuta.

Policista, který se svými velkými prsty nakonec popasoval s ovládáním mého foťáku nakonec s kamenným obličejem přišel k nám a kolegovi oznámil, že je vše v pořádku. Pokynul mi na pozdrav a spolu s řidičem nastoupil do auta.

Teprve nyní jsem se od „angličtináře“ dozvěděl svůj prohřešek. Vlastně jsem nic neprovedl, za všechno mohl můj zjev a hlavně fotoaparát s teleobjektivem. Dozvěděl jsem se, že jsem byl udán za údajné fotografování nahých dětí v Kačjaku. Bylo to zcela absurdní, protože jsem nepotkal nikoho, krom dvou Němců vystrkujících hlavu z karavanu.

O to zajímavější byl dodatek – policii na mě prý zavolal nějaký slovenský turista. To mě pobavilo. Být málem zatčen v Chorvatsku za nesmysl, který rozpoutal jeden aktivní Slovák. Zřejmě aktivista, který koukal někde z vysoko umístěných apartmánů ke srázu a neměl zrovna nic lepšího na práci. Jak jsem napsal výše, nepotkal jsem skoro žádného dospělého, natož děti.

Chorvatská policie byla korektní

Přestože jsem pak už měl velký problém s tím, abych v Crikvenici něco zajímavého nafotil (dával jsem si velký pozor na to, aby na fotkách náhodou nebyly ani oblečené děti) a neustále odvracel hlavu kdykoli jsem uviděl dítě v plavkách, musím říci, že přístup chorvatské policie byl naprosto korektní. Přesto, že by mne každý z policistů mohl jednou ranou zarazit do země, jejich přístup byl bez emocí, odměřený, klidný. Já se na oplátku nesnažil pohoršovat nad tím, co po mě chtějí, že mi berou fotoaparát a podobně.

Máte také osobní zkušenost s chorvatskou policií? Kladný, humorný nebo hrůzný zážitek? Napište do komentářů.